Při pročítání nejrůznějších šachových článků jsem opět narazila na jeden velmi zajímavý rozhovor. I Vy ho můžete najít na https://ohlasy.info/clanky/2021/08/rozhovor-hubeny.html .
„Šachy naučí, že není jen jedna cesta životem, ale jsou různé cesty.“
Rozhovor s Pavlem Hubeným, šachistou a spoluzakladatelem boskovického šachového klubu. Roky stál v jeho čele, dnes stále aktivně hraje a podílí se na pořádání turnajů. Jeden z nich – O putovní pohár Boskovic – se uskuteční na konci srpna v zámeckém skleníku. Pavel Hubený aktuálně uspěl na Mistrovství České republiky seniorů, kde získal bronzovou medaili. A chystá se na Mistrovství Evropy družstev.
Pavel Hubený FOTO: TOMÁŠ TRUMPEŠ
Kdy jsi začal hrát šachy? Kdo tě k tomu přivedl?
Tatínek a čtyři mí bráchové. Jenže když jsem je pak v sedmi osmi letech začal porážet, už se mnou nechtěli hrát. S tatínkem jsem hrál poslední partii předtím, než zemřel. Obětoval jsem figuru za matový útok a on shodil figurky, že už se mnou hrát nebude, že jsem drzej, nebo něco v tom smyslu.
Chytilo tě to hned od začátku? Bylo rychle jasné, že je to vášeň na celý život?
Nebylo. Vlastně až dodnes mám pořadí sportů tenis, ping-pong, fotbal a šachy. Takže šachy jsou u mě až na čtvrtém místě. Závodně jsem hrál jen fotbal, tenis ani ping-pong ne.
Přitom to nasazení, které jsi věnoval šachům, je velké, takže je dost překvapivé, že jsou u tebe až na čtvrtém místě.
To je tím, že to dělám trochu dobře a tím pádem se tomu věnuju. Kdybych mohl hrát takto tenis, byl bych o hodně radši.
Kdy ses začal organizovat v nějakém šachovém klubu?
Ve třinácti letech. V Krouně, odkud pocházím, jsme založili šachový oddíl pod Osvětovou besedou – dodnes nevím, co to bylo za značku, nějaká podkomunistická firmička. Ti nás podpořili, nakoupili jsme staré, vyřazené šachy z Hlinska. Ty nám předali a hráli jsme v zasedací místnosti obecního úřadu, tehdy národního výboru. Bylo to bez komplikací, docela nás podporovali, obec nám platila cesťáky.
Tehdy jsi začal hrát soutěžně?
Ano.
Můžeš pro nás neznalce vysvětlit, jaká jsou soutěžní pravidla a systémy?
Když to vezmu trochu zeširoka, u soutěží družstev je to podobné jako ve fotbale – liga a podobně. V Čechách se hraje extraliga, pak je první národní liga a pak je druhá liga. Pod tím je krajský přebor první třídy a krajský přebor druhé třídy. Pak okresní přebor a někde, třeba v okrese Blansko, je ještě níž okresní soutěž. Okres Blansko je dobře podchycený, hraje se tady soutěž, pak okresní přebor, a celkem je to poměrně dost družstev. Na rozdíl od okresu Chrudim, odkud pocházím – tam se to tak vymetlo, že z deseti klubů zůstaly třeba jen tři nebo čtyři. Činovníci se začali věnovat třeba podnikání. Zase je tam hodně silných hráčů, ale malá základna. Okres Blansko to má naopak.
Jak se hrají soutěže družstev?
Většinou v osmi lidech, tedy osm proti osmi. Hraje se takzvaná vážná partie, vždycky v neděli, extraliga se hraje v sobotu a v neděli. Dřív bylo tempo dvě hodiny na čtyřicet tahů, plus hodina na dohrávku celé partie. Nebo dvacet tahů za hodinu a půl hodiny na dohrávku. S tím se vždycky vexlovalo, za mou hráčskou historii bylo hodně temp.
Ale vždycky se hlídá doba.
Ano. Třeba před sto lety se dokonce pečetilo. Když došel určitý čas, tak ten, kdo byl na tahu, zapečetil tah. Měl třeba hodinu nebo dvě na konzultaci s kamarády, soupeři nevěděli, co zapečetil. A když to rozpečetil, rozhodčí udělal tah na šachovnici a pokračovalo se dál. To se týkalo i turnajů, nejen soutěží družstev. Dnešní doba je jiná.
Dnes je to jak?
Jsou šachové hodiny, které umějí nejenom měřit čas, ale za každý tah připočítají bonifikaci – třeba pět vteřin nebo půl minuty. V rapid šachu třeba třicet vteřin, ve vážné partii třeba minutu za každý tah.
Bonus získává hráč za to, že táhne rychle?
Ne, za to, čím víc tahů udělá. Když uděláš rychlé tahy, zjistíš, že máš hodně času nahraného.
Kromě soutěží se hrají ještě jednorázové turnaje?
Ano. Když jsem se přistěhoval do Boskovic, začal jsem si turnaje zapisovat. Statistiku, kde jsem byl, kdy, kolik výher, kolik proher, kolik remíz. Tempo a výkon v turnaji. Za tu dobu jsem turnajů sehrál asi čtyři sta. Když jsem podle míst, kde se turnaje konaly, sečetl vzdálenosti, odpovídá to tomu, jako bych objel tři čtvrtiny zeměkoule. Kdyby to viděla manželka, tak mě přerazí.
Teď si to přečte v našich novinách.
No právě… Ona to snad nebude číst!
Jezdil jsi i do zahraničí?
Ne, to ne. Jen na Slovensko. Ani mě to neláká. Mně se líbí naše země, i na dovolené jezdím po různých částech republiky.
Jak moc je to pro šachistu jiné, když si musí hlídat čas? Vzpomínám na své dva pedagogy, kteří měli šachy v kabinetě a hráli myslím rychlostí každý den jeden tah.
O tom je pěkná divadelní hra. Hrálo to divadlo z Moravské Chrastové, byli jsme na tom se synem v Letovicích. Dva herci a jedna herečka. Vždycky udělají tah a zamknou šachy do skříně. Jenže pak se jeden dozví, že ten druhý má ještě jeden klíč a chodí to tam studovat.
To vy na turnajích úplně nemůžete…
Na turnajích se hraje většinou devět kol. Tempo patnáct nebo dvacet minut, takže s devíti koly se stihne třeba od půl desáté do půl čtvrté sehrát celý turnaj. Bleskové turnaje jsou na pět minut, nebo tři minuty plus dvě sekundy bonifikace. A to je třeba na patnáct kol, tady v Boskovicích to bude na šestnáct.
V čem je to pro tebe jiné a náročnější, hrát pod časovým tlakem?
Já říkám kámošům, že mě nebaví čekat na soupeře, když deset minut přemýšlí. Prostě mě to nebaví. Většinou odcházím, pořád fotím.
Takže tebe baví rychlá hra?
No právě. To je akční. Tím pádem jsem hrál dobře bleskovky. V roce 1995 jsem byl okresním přeborníkem v bleskovkách tady na okrese Blansko. Rapid se přece jen taky seběhne za patnáct minut, spíš mě baví tyto šachy.
Nemáš problém s tím, že bys potřeboval ještě víc času promyslet si tah?
Nene, spíš kámoši nadávají, že hraju moc rychle. Ideální kombinace je hrát rychle a dobře.
Jak je pro šachistu důležité trénovat? Nebo hrát často, aby nevypadl z formy, jako sportovec?
Já jsem trénoval dvakrát v životě. Když jsem skončil čtvrtý ze šestnácti v okrese Chrudim v okresním přeboru, a pak podruhé, když jsem byl sedmý z dvaceti osmi, to bylo hodně cenné. Jinak netrénuju, nebaví mě to.
Baví tě hrát.
To samozřejmě ano. Jinak mě baví ten tenis, kdybych neměl bolavé klouby, tak ten bych hrál pořád.
Jak to mají ostatní šachisté? Trénují a připravují se?
Právě hodně. Když se hrál Czech Open v Pardubicích, hlavní turnaj A, volal mi kamarád, že se na partii na druhý den připravoval šest hodin. Losuje se předem, takže už večer před turnajem člověk ví, s kým bude hrát. Tak se připravuje, najde si toho člověka v databázi a zjistí si, co hraje. Bílýma, černýma, co hraje nejradši.
Takže se snažíte nastudovat si soupeře?
No oni jo, já to nedělám. Ale ten kamarád se opravdu šest hodin připravoval na soupeře.
A studovat nějaké slavné partie, to tě baví?
Mám tady knížečku, kterou mi dal kamarád, jsou tam diagramy, od Aljechina. Je tam asi sto padesát pozic. To jsem měl v autě, a když jsem čekal na manželku při nákupech, tak to bylo ideální. Já nesnáším nákupy, ale vozím ji autem. Měl jsem i další šachové knížky, ale některé se mi ztratily. Doporučil bych knížku Psychologický průvodce šachovou partií od pana Veselého. Tu mi právě někdo ukradl, protože je fakt dobrá.
V čem ti pomohla?
Hlavně mě pobavila. A že je potřeba všechno brát z té lepší stránky.
Je u šachu důležitá i psychologie?
To je. Je to taková nadsázka, ale existuje třeba taková historka, že velmistři hráli před sto padesáti lety turnaj v hotelu u moře a jeden špičkový hráč říkal: „Prosím vás, my jsme tady už týden a vy jste nám ještě neukázali moře.“ Tak ho pořadatel vzal pár kroků od hracího stolu k oknu a ukázal mu výhled na moře. Nebo jeden velmistr taky před sto padesáti lety říkal soupeři: „Počítal jsem se vším, všechny kombinace jsem promyslel, ale že si svléknete sako, s tím jsem teda nepočítal.“ Takové perličky jsou.
Takže vliv na hru může mít relativně cokoli?
Ano.
Jakých svých úspěchů si nejvíc považuješ?
Mám tady pohár za první místo na okresním turnaji v Lipovci. Byl jsem desátý nasazený a udělal jsem osm a půl bodu z devíti, jediná ztráta byla jedna remíza.
A teď máš ale nějaké čerstvé úspěchy?
Minulý týden v Rychnově nad Kněžnou. To byla bronzová medaile na mistrovství České republiky seniorů. Ve vážné partii a v bleskovkách jsem pohořel, ale ve fischerkách se mi zadařilo.
FOTO: TOMÁŠ TRUMPEŠ
POKRAČOVATELÉ JSOU
Kdy a jak vznikl boskovický šachový klub? A jak ses k tomu dostal ty, byl jsi u založení?
V lednu roku 1994 jsem se přistěhoval do Boskovic. Poprosil jsem manželku, která pracovala v Krasu, aby mně zjistila, ve které hospodě se hrají šachy. To je základ, že jo. A říkala, pokud se dobře pamatuju, že na Kaťáku a U Žemlů.
Šel jsem k Žemlům a tam byli dva budoucí kamarádi – Jirka Dvořáček a Jiří Kočvara. Když jsme si zahráli, tak se divili, že pořád prohrávají a dohodli jsme se, že založíme oddíl. Teď už jsme zapsaný spolek, tenkrát to bylo pod ministerstvem vnitra. Dojednal jsem sponzora, dělal jsem první rok v pojišťovně pojištění firem a seznámil se s panem Mlatečkem. Plán byl, že až otevře hospodu na Havlíčkově ulici, bude tam místnost na hraní šachu. Platil nám cesťáky na soutěže družstev, po roce a půl to ale skončilo. Otevřela se restaurace Makkabi, šel jsem hned za Luďkem Burgrem, on mi ukázal salonek a tam se vešlo přesně osm šachovnic na soutěže družstev.
Takže to bylo jako pro vás?
Úplně ideální. Takže jsme se dohodli a spolupracovali jsme až do doby, kdy Makkabi skončilo. Já jsem pak skončil jako předseda, v padesáti letech, dokonce jsem rok vynechal i soutěž družstev. Vyčistil jsem si hlavu a pak jsem samozřejmě zase začal. Turnaje jsem ale hrál.
Po mně to převzal výkonný výbor a teď jsme v hotelu Slavia. Ve výboru jsou Milan Boháček, Jaroslav Probošt a Honza Vaňhara. Cesťáky a tak už se dneska řeší z dotací.
Na začátku jste byli tři, jak se klub rozrůstal?
Seznámili jsme se ještě s Laděm Konečným, řidičem autobusu. Oni dělávali malé turnaje ve Skalici nad Svitavou. A ještě s druhým řidičem ČSAD Tondou Kubínem. Dali jsme to s nimi dohromady, na začátku nás bylo celkem asi deset nebo dvanáct. Hraje se v osmi, takže jsme měli ještě rezervu. Vyhráli jsme první rok okresní soutěž.
Jak velký je klub dneska?
Před dvěma lety jsme byli jeden z největších oddílů na jižní Moravě. Jenže se od nás odtrhly Letovice a založily si svůj zapsaný spolek, tím pádem ubylo asi patnáct hráčů. Bylo nás asi pětačtyřicet.
Založil jsem kroužek dětí v DDM. Chodila tam i moje dcera, takže jsem ještě platil za to, že ji trénuju. Po půl roce toho ale nechala. Syn hraje dobře dodneška, ale nechce hrát závodně. DDM po mně převzal Milan Boháček a vede děti. Dělá to perfektně, dává jim různé testy, teď budou mít soustředění.
Jak je činnost klubu intenzivní?
Scházeli jsme se vždycky ve čtvrtek v Makkabi, protože v pátek tam bylo narváno. Hráli jsme přebor oddílu s oficiálním zápočtem. To potom skončilo. Na Slávii už chodí čtyři nebo pět lidí. A soutěže jsou obtýden. Tím pádem můžeš hrát za dva rozdílné manšafty. Třeba základní soutěž se hraje zároveň s krajským přeborem dvojkou a okresní přebor s krajským přeborem jedničkou. Takže si člověk musí vybrat to, nebo to, ale křížem si může přibrat druhou soutěž. Já teď třeba budu hostovat v krajském přeboru jedničce v Lipovci, zároveň budu hrát soutěž v Krouně a krajský přebor dvojku za Boskovice.
To znamená, že Boskovice teď hrají druhý krajský přebor?
Ano. Jedničku jsme hráli jen jednou, postoupili jsme, dokonce jsme porazili vítěze, ale smolně jsme hned po roce zase sestoupili. To byla škoda. Ale nevadí, já myslím, že se tam ještě znovu dostaneme.
Jaký je zájem u dětí a mladších lidí o šachy?
Děti už nevedu, tak přesně nevím, ale myslím, že jich tam má Milan takových patnáct mladších a patnáct starších. Třicet jich dohromady bude.
To je dobré, ne?
Určitě. Je to dobře, že jsou pokračovatelé. Až my skončíme, budou pokračovat, to je hlavní.
Takže zájem o šachy se neztrácí?
To určitě ne.
Na soutěže jezdíte po celém kraji?
Ten krajský přebor dvojka je trochu zdevalvovaný, je tam hodně mančaftů z okresu Blansko, z dvanácti třeba sedm nebo osm. Pak už zhruba jen Tišnov a Vyškov.
A k tomu jsou tedy ještě jednorázové turnaje?
Buď jednorázové, těm se říká víkendové, buď je to bleskáč, nebo rapid, ale ještě jsou turnaje třeba na týden. To byl právě třeba Rychnov nad Kněžnou, ten trval dokonce devět dnů. Hrála se jedna partie denně. To byla soutěž jednotlivců. Teď pojedeme na Mistrovství Evropy do Prahy, to budou čtyřčlenná družstva, jehož členové musí být z jednoho státu. Odjíždím tam hned druhý den po boskovickém turnaji.
Kdo další je ve tvém družstvu?
Jsou to kamarádi, které jsem dával dohromady, senioři – Tomáš Baránek ze Sloupu, Pavel Sysr z Letohradu a Honza Zemánek z Jevíčka.
FOTO: TOMÁŠ TRUMPEŠ
VÝHRA V ŠACHU JE ZTRÁTA ČASU
Co tě na šachách nejvíc baví?
To je těžká otázka. Teď už mi přijde, že mě ty šachy nebaví tolik, jako to pořádání turnajů. To bylo úspěšné, v pořádání turnajů bych byl teoreticky šachový velmistr, kdyby to existovalo.
Organizační práce tě neotravovala?
Bavilo mě to. Lidi jsou příjemní, setkal jsem se s tolika příjemnými lidmi! Třeba i teď, když jsem začal turnaj připravovat, nikdo mi nic neodmítl. A když už, tak slušně. To je důležité. Poznal jsem díky tomu hodně lidí, kteří jsou neuvěřitelně dobří a hodní.
Jací jsou šachisté? Dá se to nějak generalizovat?
Tiší blázni. Ale rybáři jsou myslím horší… Jsou to hodní lidé, nesetkal jsem se se zlým člověkem za tu dobu. No všichni jsme různí a nejsme od toho, abychom někoho posuzovali. Na to my lidi nejsme.
Funguje mezi šachisty řevnivost? Přece jen je to sport, soupeření.
Řevnivost někdy ano, ale nějaké zákeřnosti snad ne.
A teď přece jen ty šachy samotné – co ti to přináší? Nebo co slibuješ dětem, když je lákáte do kroužku?
Že se naučí trpělivosti a přemýšlení o různých kombinacích. Že není jen jedna cesta životem, že jsou různé cesty. Je toho hodně.
Kolikrát musí člověk prohrát, aby se stal dobrým šachistou?
Já ještě nejsem dobrý šachista, takže nevím.
No ale hlavně na začátku to tak asi je, že se učíš hlavně tím, že prohráváš, ne?
Aljechin říkal, že výhra v šachu je ztráta času. Je potřeba prohrávat, tím se člověk naučí. A to byl mistr světa.
Změnila se nějak samotná hra, za tu dobu, co hraješ?
Hodně to změnily počítače.
K těm mířila moje další otázka.
Změnily to už tím, že hráči si zjistí, s kým hrají, a můžou se připravovat. Je tam trochu devalvace, není už to tak rovný souboj. Ten druhý soupeř má třeba rodinu, práci, nemá čas se připravovat. V krajské soutěži a vyšších se hráči připravují.
A jak se změnila samotná hra?
Počítače umožnily lepší přípravu, třeba i zahájení hry. Kamarád z Lipovce hraje třeba půlminutovky – půl minuty na partii. To ho baví. Já třeba dětem nedoporučuji hrát bleskovky, měly by hrát rapidy nebo vážné partie.
A co hraní proti počítači?
Hodně hráčů to dělá, zvlášť teď v covidu, kdy se nedalo hrát. Hrály se jen mezinárodní turnaje. Byl i oficiální přebor Jihomoravského kraje v internetovém šachu. Dokonce se hrál i mezistátní zápas, šest mančaftů z Evropy – seděli u počítačů a hráli proti soupeři. U počítačů ale museli stát rozhodčí, aby se nefixlovalo. Někdo by mohl mít napojený další počítač a ten by hrál a nemohl by ho nikdo porazit. Takové se dělaly podvody.
Mluvili jsme o tvých úspěších, pamatuješ si třeba taky nějakou partii, u které tě doteď mrzí, žes ji prohrál?
Nejhorší je to v soutěžích družstev. To člověka štve, že to kazí družstvu. Dokud nepřijde za týden další partie, tak to člověka celý týden štve, honí se mu to hlavou a vymýšlí lepší tahy než na šachovnici. Když je to soutěž jednotlivců, tak o nic nejde, to je v pohodě. Ale měl jsem jednu partii, kdy jsem obětoval asi tři figury za útok a ve chvíli, kdy jsem měl dávat mat, tak mi asi za dvě figury vrátil dámu. Tím pádem měl velkou kompenzaci, já jsem měl po útoku a on měl laterální výhodu. To je partie, která mně pořád leží v hlavě, ale už je pozdě. Je z roku 2004, stará věc.
S těmi úspěchy je to podobné, ani ten největší individuální úspěch se nedá rovnat s tím, když vyhraje družstvo. Vyhráli jsme krajský přebor v rapidu a dvakrát v bleskovkách. A když jsou to čtyři lidi a mají společnou radost, tak to je nesrovnatelné s tím, když vyhraje člověk sám. To je k ničemu. Ale když vyhraje družstvo, tak to je nejlepší, co může být.